Kosit trávu není žádná věda...

„Kosit trávu není žádná věda“, řekla jsem si a popadla kosu. Kolem ohrady už bylo co kosit, jenže díky nedostatku elektrických zásuvek nebyla možnost použít sekačku (a benzínovou nemám). Rozhodla jsem se okusit pravou letní vesnickou práci a tak jsem narazila slamáček, popadla kosu a s popěvkem na rtech vyrazila k ohradě. „Kosit s kosou je věda“, došlo mi, když jsem potřetí přesekla elektrický ohradník (naštěstí vypnutý). Dva hektary se nezdají být tak moc, pokud se na ně podíváte hezky z dálky a pokud možno pod slunečníkem, ale se sluncem nad hlavou a s kosou v ruce vám připadá, jako by jich bylo dvacet.

Po prvních pár metrech má člověk pocit, že pokud bude v téhle činnosti pokračovat, tak skončí na invalidním vozíku. Když se člověk dostane do poloviny, tak už trochu vychytá styl a švih a začne mu práce jít od ruky. Ve třech čtvrtinách si už kosu zamiluje. Tu poslední čtvrtinu kosí s vědomím, že není na světě lepší zábava než kosit a začne závidět i smrtce, že tahá kosu všude s sebou. Když člověk dokosí trávu kolem celé ohrady, začnou ho chytat roupy a jde kosit i rákosí kolem rybníčku a pořád se nemůže zbavit nutkavého přání stát se smrtkou. Na zkoušku pak chvíli děsí procházející děti. Když vyskočíte s kosou z rákosí a zakřičíte:“Jdu si pro tebe!“, je to bezva. Vesnice skýtá mnoho dobrodružství a zábavy.

Večer jsem měla úpal s horečkou a celou noc se mi zdálo o tom, jak smrtka vyskakuje z rákosí a jde si pro mě… Prostě vesnická idyla.