Skrze článek na ZMP jsem se proklikal sem a královsky jsem se před ulehnutím pobavil. Vstupte do internetových diskuzí našich předků... (Klikněte na předcházející sem, nebo třeba na tohle sem.) :)
Rád bych otevřel diskuzi alespoň pro těch pár návštěvníků blogu, kteří si sem za pár měsíců zvykli chodit.
Je dělení na lidské rasy opodstatněné? Já míním, že nikoliv. My sice vidíme nějaké rozdíly v barvě kůže, ale na světě existuje naprosto plynulá škála od světlé po tmavou. Kde tedy začíná běloch a kde černoch? Pigmentace kůže je jenom adaptace na intenzitu slunečního záření v dané oblasti. Dělení na rasy je proto umělý konstrukt, který bohužel přetrvává dodnes.
Veškeré rozdíly, které vnímáme, jsou kulturní - ne biologické!
Nově nalezený druh sumce byl pojmenován po správci pošty Franku Gallagherovi z filadelfské přírodovědecké instituce The Academy of Natural Sciences. Pro příště ponese jméno Rhinodoras Gallagheri. Tuto poctu si správce zasloužil pro svou 37 letou bezchybnou službu na stejné pozici. Obvykle nové druhy dostávají jméno buď po svém nálezci nebo po známé osobnosti. Máme to ale štěstí, že se sumeček nejmenuje Rhinodoras Georgebushii.
Duševní nerovnováha čivav se stala objektem výzkumů vědců z Univerzity of Utah v Salt Lake City. A můžou za to prý geny. Dobrá a přijatelná odpověď. :D
Mimojiné, za skvělými schopnostmi kólií a ovčáckých psů stojí gen, který je velice podobný genu způsobujícímu schizofrenii u lidí.
Myslím, že našinec moc často do japonských hudebních vod nezabrousí a proto jsem po řádné konzultaci s odborníkem na slovo vzatým vybral několik vzorků. Doporučuji nepřeskakovat a disciplinovaně poslechnout celé skladby. Jen tak si navodíte patřičnou moderní Japanese atmosféru. A tak tedy, s chutí degustujte, vypadá to, že rubrika japonských ochutnávek bude mít pokračování.
Poníci, jak známo, jsou malí tvrdohlaví zmetci. Taky mám jednoho, takže z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že je to pravda. Byly však časy, kdy byl více zmetek, než je teď a moje historka je právě z téhle dávné doby.
Když vidíte malého roztomilého poníka, vlastně vám ani nedojde, že ve skutečnosti váží 150 kilo a jedno jeho kopnutí je jako když vás stopadesátikilový kulturista praští pěstí. Já sem si to taky tenkrát neuvědomovala a tak mě vždycky každý jeho kopanec znovu překvapil. V té době ovšem nezbývalo nic jiného, než se nechávat pořád okopávat a budovat si svoji autoritu. (Což šlo těžko, protože když se ten mrňousek, který má v kohoutku ani ne metr, vzepjal, tak byl pořád vyšší než já…) Pro ty co mají rádi hezké konce můžu prozradit, že dneska už se máme moc rádi a až na občasné kousnutí (ze strany poníka samozřejmě), spolu vycházíme.
Ale zpět k tomu, co jsem chtěla říct. Táhnu takhle jednou toho malého zmetka na pastvu… No a pak se prostě rozhodne, že dál už se nejde. Stojí rozkročený uprostřed silnice a absolutně ignoruje mě i bičík i úplně všechno. Za námi zastavuje první auto. Pomalu ale jistě začínám být naštvaná…”No tak pohni se, zmetku!”křičím na celou ulici… Ignorace… Auto přijelo i z druhé strany. "No tak, krok, nebo tě fláknu, že na to nezapomeneš”, vyhrožuju… Poník ignoruje i bičík, několikrát ho praštím přes zadek a výsledek nulový… Do vesnice přijíždí autobus. Tohle se zmetka prostě netýká, ať si jedou jinudy, myslí si a čumí… ”No tak hni se!” křičím když už mi začínají téct nervy a řidiči nervozně mačkají volanty. Do téhle rány bičíkem dám všechno. Poníka jsem evidentně naštvala… Vyjekl a postavil se na zadní. Ale i tak se rozhodl že neustoupí. Já ovšem taky ne. Tvářím se drsně, jako že mám situaci pod kontrolou. To je ovšem omyl, situaci má pod kontrolou poník. Několikrát pohodil hlavou a pak se po mě vrhl. Neustoupím a bičíkem ho švihnu přes plece. Bezvýsledně. Kopyta jsou pořád nepříjemně blízko mého obličeje. Konečně chytám pevně vodítko u ohlávky a rychle ho strhávám k zemi. A v tom okamžiku se to stalo. Jedno jeho kopyto jen o pár centimetrů minulo můj nos, pak mi narazilo do hrudníku a nakonec společně i s mým oblíbeným tílkem přistává na zemi. Zůstávám ohromeně stát uprostřed vesnice jen v podprsence. Řidiči mají radost, že když už tak dlouho čekali, že mají aspoň podívanou. Poník pak už kupodivu neprotestuje a jako největší beránek se nechává odvést na louku
Přemýšlela jsem, jestli to celé udělal schválně. Já věřím, že ano.
Tak jsem neodolala a vložila jsem sem odkaz na písničku I walk alone od Tarjy Turunen, bývalé zpěvačky skupiny Nightwish. Prostě písnička, kterou miluju...
ANO, jsem pro Lisabonskou smlouvu. Mrzí mě irské rozhodnutí. ANO, jsem pro samostatné Kosovo. Nelíbí se mi ale jeho současní čelní představitelé. ANO, jsem pro americký radar na českém území. NE, nemyslím si, že Čunek nic neudělal. NE, fotbalové EURO mě nezajímá.
K obuvi z celkem známé prodejní sítě mi byl přidán kouzelný návod na údržbu. Prosím, posaďte se:
VELMI DULEŽITE je, že na začatku čisteni odstranite prach a skvrny. Na suchej obuvi menši skvrny a na koženych hornich dilich odstranite skvrny s hebkym hadrem,anebo s mekkym kartačem. Nanesete tenkou vrstvu silikonoveho kremu, bezbarevne anebo stejne barvy krem na očisteny a suchy podklad, nato leštete nekolik minut. Nikdy nečistite mokrou a vlchkou obuv! Menši skvrny na veluru anebo semišu odstranite s mekkym kartačem. Povrch mužete očistit z gumenym kartačem(pohyb v jeden smer) Vetši skvrny odstranite z gumou s kuže. Doporučujeme obuv utrit z hubkou na čisteni.. Na konec doporučujeme použit sprej na velur anebo semiš v stejne barve, jaky je horni dil obuvi. Nikdy nečistite mokry nebo vlhky povrch velura a semiše. Nepouživejte krem na boty.... NEMOČTE A NEPERTE V PRAČIM STROJI!
A co na to sysel? Při obouvani si mužete pomoct s obouvakem.
Možná bych měl založit samotnou kategorii - "vyvracení mýtů o nedostižnosti internetových obrů". Kdysi dávno se mi dostala do ruky jak knížka tak elektronická podoba povídek o Kamenáči Billovi, obé už bohužel odvál čas a mrtvý harddisk. Tak jako na Youtube jsem nenašel, co jsem chtěl (viz Youtube: odhalení), ani Google, na který jindy nedám dopustit, mi nepomohl při pátrání po zmíněné bajtové podobě Kamenáče Billa. Již v nic nedoufaje, obrátil jsem se z posledních sil na opomíjený (mnou) český vyhledávač Seznam.cz. Zadám jen tak mimochodem dvě slova... A hle! Na prvním místě odkaz, který mi poskytl to, po čem jsem několik dní tolik toužil!!
Kdo se ještě nesetkal s australským zálesákem Kamenáčem Billem, měl by tak urychleně udělat, jinak se připraví o neskutečné počtení. Napadá mě jediné přirovnání a to ruský bohatýr Ilja Muromec s ořem Buruškou-Kosmatuškou. Kamenáč Bill se svým slavným plnokrevníkem šedým hřebcem Bílým oblakem je ještě o třídu výše.
Literárním otcem byl australan Dal Stivens a jeho povídky jsou plné humorných zálesáckých příběhů z bushe a okolí táborových ohňů. U nás Vyšel Kamenáč Bill v překladu Stanislava Mareše v roce 1963. Tři krátké příběhy byly u nás v 70. letech dokonce zfilmovány.
Krátká ukázka pro navnazení: Když si Kamenáč na Severním pobřeží vybral úrodný pozemek, to už ho varovali před velikými moskáči, jenomže na ty obzvlášť veliké, co na ně tam v údolí na horách ten večer narazil, na ty připraven nebyl. Sotva zahnal svoje stádo výstavních herefordek na planinu, kde je tráva šimrala do břicha, a vtom uslyšel velikánský rámus, jako by sedm tisíc ovčáckých psů štěkalo a vrčelo najednou. Zem se začne třást. Nebe se zatmí. Kamenáčovi tři psi kňučí a vyjí a utíkají k němu. Od západu přiletí obrovský šedivý mrak ohromných moskáčů, půl míle do šířky a dvě do délky. Než stačí Kamenáč popadnout pušku, nápor vichru od moskytích křídel mu povalí psy na záda. Než stačí nabít, nárazy větru mu sfouknou kníry až do krku.
Nad hlavou mu zavíří ohromní moskáči. Těla mají veliká jak býk, sosáky sahají na pět stop. Sedm tisíc jich na Kamenáče přiletí ze severu, sedm tisíc se na něho přižene od jihu, sedm tisíc ho napadne od východu a sedm tisíc na něho střemhlav padne od západu. Tamti ze severu štěkají jak foxteriéři, ti od jihu jak pudli, od východu jak japončíci a ti ze západu jak špicli.
Kamenáč stojí ve třmenech, otáčí Bílého oblaka a práská z pušky kolem dokola. Tak rychle mu to jde, že je to jako jediná plynulá rána, ale nespadne ani moskáček. Kulky se od nich s rachotem odrážejí jako kroupy od plechové střechy.
Jedině je to trošku zastraší. Pět minut se spolu ve vzduchu radí a přitom vrčí a bručí. Těch sedm tisíc ohromných moskáčů přilétlých ze severu teď už štěká jak tarači, těch sedm tisíc od jihu štěká jak vlčáci, tamtěch sedm tisíc od východu jak ovčáci a těch sedm tisíc od západu jak buldoci. Zvednou vichr, až všichni tři psi udělají par kotrmelců. A Kamenáč se na Bílém oblaku točí tak rychle, až plnokrevník dostává závratě, puška se mu rozpálí do červena a hlaveň se chlíple ohne jako svíčka, když je velké vedro. Střílí teď nízko a broky na jedinou kruhovou ránu odstřihnou pár stovek sosáků.
Antisemita říká známému, že válku zavinili Židé; ten odpovídá: "Ano, Židé a cyklisté." "Proč cyklisté?" ptá se antisemita. "A proč Židé?" ptá se ten druhý. (Hannah Arendtová, Původ totalitarismu)
