Poníci jsou zmetci

Poníci, jak známo, jsou malí tvrdohlaví zmetci. Taky mám jednoho, takže z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že je to pravda. Byly však časy, kdy byl více zmetek, než je teď a moje historka je právě z téhle dávné doby.

Když vidíte malého roztomilého poníka, vlastně vám ani nedojde, že ve skutečnosti váží 150 kilo a jedno jeho kopnutí je jako když vás stopadesátikilový kulturista praští pěstí. Já sem si to taky tenkrát neuvědomovala a tak mě vždycky každý jeho kopanec znovu překvapil. V té době ovšem nezbývalo nic jiného, než se nechávat pořád okopávat a budovat si svoji autoritu. (Což šlo těžko, protože když se ten mrňousek, který má v kohoutku ani ne metr, vzepjal, tak byl pořád vyšší než já…) Pro ty co mají rádi hezké konce můžu prozradit, že dneska už se máme moc rádi a až na občasné kousnutí (ze strany poníka samozřejmě), spolu vycházíme.

Ale zpět k tomu, co jsem chtěla říct. Táhnu takhle jednou toho malého zmetka na pastvu… No a pak se prostě rozhodne, že dál už se nejde. Stojí rozkročený uprostřed silnice a absolutně ignoruje mě i bičík i úplně všechno. Za námi zastavuje první auto. Pomalu ale jistě začínám být naštvaná…”No tak pohni se, zmetku!”křičím na celou ulici… Ignorace… Auto přijelo i z druhé strany. "No tak, krok, nebo tě fláknu, že na to nezapomeneš”, vyhrožuju… Poník ignoruje i bičík, několikrát ho praštím přes zadek a výsledek nulový… Do vesnice přijíždí autobus. Tohle se zmetka prostě netýká, ať si jedou jinudy, myslí si a čumí… ”No tak hni se!” křičím když už mi začínají téct nervy a řidiči nervozně mačkají volanty. Do téhle rány bičíkem dám všechno. Poníka jsem evidentně naštvala… Vyjekl a postavil se na zadní. Ale i tak se rozhodl že neustoupí. Já ovšem taky ne. Tvářím se drsně, jako že mám situaci pod kontrolou. To je ovšem omyl, situaci má pod kontrolou poník. Několikrát pohodil hlavou a pak se po mě vrhl. Neustoupím a bičíkem ho švihnu přes plece. Bezvýsledně. Kopyta jsou pořád nepříjemně blízko mého obličeje. Konečně chytám pevně vodítko u ohlávky a rychle ho strhávám k zemi. A v tom okamžiku se to stalo. Jedno jeho kopyto jen o pár centimetrů minulo můj nos, pak mi narazilo do hrudníku a nakonec společně i s mým oblíbeným tílkem přistává na zemi. Zůstávám ohromeně stát uprostřed vesnice jen v podprsence. Řidiči mají radost, že když už tak dlouho čekali, že mají aspoň podívanou. Poník pak už kupodivu neprotestuje a jako největší beránek se nechává odvést na louku

Přemýšlela jsem, jestli to celé udělal schválně. Já věřím, že ano.